Vzpomínky

Ostrov pokladůTak se jmenuje jedna ze stolních her, kterou pro děti vytvořil Jiří Winter-Neprakta. Bohužel ji momentálně nikdo nevyrábí, na rozdíl od Smolíčka pacholíčka, Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, Lota, Detektiva a Veselého rybolovu, které vyrábí (a velmi úspěšně prodává) firma Efko.Někdy máme poklady na dosah ruky. Třeba ve sklepě, na půdě, v komodě po babičce, ve skříni po dědečkovi. A jsou to poklady opravdu vzácné, protože co jsou zlato, drahé kamení, akcie a bitcoinové peněženky proti lidským vztahům a vzpomínkám. Já jsem se pustila do úklidu tajuplného sklepa a nacházím v něm jeden poklad za druhým. A tak prosím - važte si toho všeho, co může právě v těch sklepích a na půdách objevit. Bolí mne srdce, když vidím, jak bezcitně někteří lidé likvidují vzpomínky na své členy rodiny a tím i vztahy se svými předky, které jsou důležitější, než si myslíme. A dávejte pozor, komu takový úklid a převoz pokladů svěříte. Vyhýbejte se slonům v porcelánu, kteří poklady úplně klidně rozšlápnou, rozbijí a rozrochají a v mysli se kochají neodbytnou představou, jak by bylo krásné to všechno naházet do kontejneru. 

Některé škody jsou nenahraditelné a jejich náprava je velice, velice drahá, a nebo dokonce nemožná.V židovské tradici se mi kromě jiného líbí, že rodina je v židovském pojetí daleko širší, než je zvykem u nás. Sahá nejen do široka v přítomnosti, ale i daleko do minulosti, stovky a tisíce let, ke všem těm pra.. prababičkám a pradědečkům, kam naše mysl už ani nedohlédne. A stejně tak daleko do budoucnosti, k vnoučatům, pravnoučatům a jejich vnoučatům.....Kéž bychom uměli takhle vnímat svět všichni, hned by nám bylo lépe.Někdy si při tom pátrání po rodinných pokladech užijete i spoustu zábavy.

 Jako třeba když najdete dopis, který psala Jiřímu Winterovi šarmantní nestárnoucí hvězda Ljuba Hermanová a hned se vám k tomu vybaví zábavná historka o ošidnosti světské slávy.V knize Z archivu krále humoru 2. díl ji vypráví Miloslav Švandrlík:Neprakta je známá osoba a bere jako naprostou samozřejmost fakt, že taky každý zná jeho. I když...náhoda bývá občas poťouchlá. Jednou jsme ve Františkánské zahradě potkali známou šansoniérku Ljubu Hermanovou. Šla na procházku s pejskem a na první pohled bylo zřejmé, že nás ráda vidí. S Nepraktou se pustila do srdečného hovoru a Mistr překypoval galantními poklonami a lichotkami. Ljuba to brala jako laškování starého dobrého přítele a chichotala se jako dívenka. Pak nastal okamžik rozloučení. Neprakta vysekl poslední poklonu a Ljuba mu dala najevo, že se s ním loučí jen velice nerada. "Na shledanou, Mistře," stiskla mu ruku "a pište dál tu vaši nádhernou muziku!"Mistr to rozpačitě slíbil a konstatoval "Tady vidíš, jak je veškerá ješitnost nanic!"