Příběh židovské rodiny Winterů

03.06.2022

očima manželky Daniely Winterové


"Jiřího tatínek pan Karel Winter byl, jak napovídá jeho jméno, židovského původu. Maminka, paní Marie Částková byla česká křesťanka. Zamlada byla vyhlášenou krasavicí z dnes již bohužel zmizelé čtvrti Bubny, ze které zbylo jen nádraží a několik málo okolních staveb. Patřilo do něj i nádraží, ze kterého o několik let později odjíždí židovské rodiny do Terezína a odtud do Osvětimi, Buchenwaldu, Mathausenu. Zatím jsme však v období idylické první republiky a hrůzy druhé světové války by prozatím působily jako strašidelný a zcela nevěrohodný zlý sen.

Jiřího maminka je děvčetem, za kterým se se zalíbením otáčí celé Bubny. Buclatým, modrookým, s plavými vlasy a červenými tvářičkami. Přesně taková, jaký byl tehdy ideál ženského půvabu a jak vypadal Jiřího ideál už navždy. Tatínek byl fešný židovský mladík, sportovec a majitel prosperující živnosti - sklenářství a rámování obrazů. Jiří byl tedy ze smíšené rodiny, podobně jako například Ota Pavel, který měl rovněž českou maminka a židovského tatínka. Z pohledu nacistické ideologie byl rasovým míšencem, z pohledu židovské víry byl Čechem, protože Židé vedou své tisícileté rody po mateřské linii. Maminka i tatínek Jiřího ovlivnili více, než by se na první pohled zdálo. Maminka v něm, kromě celoživotní lásky k dobrému jídlu a baculatým, světlovlasým a laskavým ženám, které drží život pevně v rukou a nic je nevyvede z míry, vzbudila také lásku k umění a historii. Byla to žena praktická, která kromě péče o rodinu zvládala též péči o malý krámek se smíšeným zbožím, kterým se tehdy říkalo koloniál nebo hokynářství. Kromě potravin a nápojů se zde prodávaly také všechny ostatní základní věci denní potřeby. Malý Ivan Mládek si například k Jiřího mamince chodil kupovat kuličky na hraní. Maminka milovala nejen svojí rodinu, ale také umění a historii. Byla ve spolku přátel muzeí a to znamenalo pravidelné nedělní návštěvy muzejních expozic, zejména jejich odlehlých koutů a depozitářů, které běžné veřejnosti nejsou přístupné. Takováto tajuplná a trošku strašidelná dobrodružství se malému Jiříkovi líbila nejvíc že všeho! S maminkou poprvé navštívil Náprstkovo muzeum a pocítil tajuplnou přitažlivost a sílu, kterou na něj vystavené předměty působily. Tehdy se rozhodl, že by takové věci chtěl mít doma a brzy si tento svůj sen začal plnit. Až do konce života byl vlastně především sběratelem a teprve poté výtvarníkem a vším ostatním. O svoji první krásnou sbírku ovšem Jiří přišel. Byla se vším ostatním rodinným majetkem zabavena nacistickou Říší, když se Jiří zapojil do odboje a byl společně se zbytkem rodiny uvězněn. 

Výzva k soudním řízení na 21.8.1944 pro Jiřího Wintera do vazební věznice Pankrác, vedenému za neoprávněné držení zbraní
Výzva k soudním řízení na 21.8.1944 pro Jiřího Wintera do vazební věznice Pankrác, vedenému za neoprávněné držení zbraní

Z celé veliké a soudržné rodiny zbyl jen Jiří a maminka. Tatínka umučili na Pankráci. Ostatní členové rodiny zmizeli v Terezíně a poté ve spalovnách v Osvětimi. Zachránil se jediný bratranec, který se s rodinou uchýlil do uprchlického tábora v Šanghaji a po válce se odstěhoval do Austrálie. Zde žije dodnes poslední zbytek rodiny Winterových, Jiřího nejbližší příbuzní.

Jiřího ale zdaleka neovlivnila v dětství jen maminka. Tatínek byl sklenářským mistrem a ve svém sklenářství zasklíval nejen okna, ale také rámoval obrazy a spolupracoval s několika známými výtvarníky. Když v Troji vznikla zoologická zahrada, tatínek tam byl často zván, aby vytvářel a nebo opravoval akvária, terária, prosklené pavilony a všelicos jiného. Někdy za sebe posílal dělníka, ale kdo nikdy nesměl chybět, byl malý Jiřík. Ten se postupně spřátelil se všemi obyvateli a zaměstnanci ZOO, dokonce i s panem ředitelem Jandou. Moc hezky o tom píše ve své knize Na návštěvě u Neprakty."

Cesta z Bernau do Prahy
Cesta z Bernau do Prahy

Ačkoliv byl Jiří sám uvězněn a zažil hrozné časy, které si lze těžké představit. Jako například nebezpečná cesta, kterou podnikl s pár spoluvězni podnikl po osvobození, kdy putovali z věznice Bernau až do Prahy, kde ho čekal po válce jen opuštěný vykradený byt, ze kterého mu zůstal jen telefon, přesto dokázal přetavit špatné vzpomínky v něco, co je pozitivní a prodlužuje život. Ve vtip a smích. Zůstal pracovitý a velice skromný. Nezlomila ho válečná rasistická ideologie ani komunismus. Zůstal věrný svým hodnotám.  Za odboj v druhé světové válce získal medaili za zásluhy.