O tučné lince Jiřího Wintera – Neprakty

Miroslav Sígl

"Naposledy jsem o něm psal článek hned po návštěvě v jeho vilce, kdy jsme nikdo z nás nemohl tušit, že se s ním zakrátko budeme loučit navždy."

Typicky český kreslíř, karikaturista, ilustrátor a humorista Jiří Winter - Neprakta se narodil 12. července 1924 a skonal 30. října 2011. Za svůj život nakreslil více než 40 tisíc vtipů.

Proč se k němu znovu vracím? Jeho žena Daniela Pavlatová mně věnovala posmrtnou knihu, kterou napsal spolu se svým dlouholetým přítelem Jaroslavem Kopeckým: Tučná linka černou tuší aneb Nepraktycké vzpomínání. Původně chtěli vydat knihu k Wintrovým 88. narozeninám, ale on nás všechny zaskočil a odešel na věčnost.

Jaroslav Kopecký s Jiřím Winterem spolupracoval na přípravě celkem dvaceti jeho knižních titulů, jeho bibliografie, uvedená v knize, obsahuje 418 záznamů, dalších 24 záznamů se týká divadelních výprav - dekorací i kostýmů, 12 záznamů o podílu na českých filmech, dále přehled Nepraktových kalendářů, které pravidelně vycházely od roku 1967. Velmi bohatý je přehled výstav, kterých bylo od roku 1953 více než tři stovky nejen u nás, ale také v Německu, Japonsku, Dánsku, Rusku, Finsku a v Kanadě.

Neuvěřitelná kreslířská plodnost začala někdy na reálce, kde si jeho talentu povšiml akademický malíř Bohumil Urban (1903-1998), a tak Jiří začal navštěvovat zkraje osvětové večerní malířské kurzy v Rotterově škole užitého umění (vysoké školy byly tehdy nacisty zavřeny). Jako příslušník ročníků 1922 - 1924 byl totálně nasazen (v letecké továrně Letov, v níž jsem v 50. letech nastoupil po svém politickém vyhazovu z redakce Mladé fronty).

Doma měl sbírku několika střelných zbraní, a protože se mu jeden kamarád v roce 1944 svěřil, že je zapojen do akcí domácího odboje, Jiří mu s klidem revolver francouzské armády z roku 1851 půjčil. Kamarád byl zatčen a při výslechu na gestapu prozradil, od koho zbraň dostal. Následoval soud, při němž byl vyměřen Jiřímu trest šesti roků v německé věznici v bavorském městě Bernau.

Věznici osvobodili Američané a Jiří ještě se dvěma spoluvězni se vydali na cestu domů. Byli přitom ještě zadrženi v zajateckém táboře, kde se potkali s několika Ukrajinci a volyňskými Čechy. Ti už je tenkrát varovali před Stalinem, kterého se báli jak čert kříže. V žádném případě nechtěli se vrátit do svých rodných míst. Mnohokrát si na ně Jiří později vzpomněl, když se v naší zemi řídilo vše podle moskevských rozkazů a totalitního vládce nad celým tzv. socialistickým táborem.

Jiřímu se dařilo po celá dlouhá léta komunistické totality vyhnout se nabídkám na vstup do komunistické strany. Tolik se mu chtělo kreslit! Jeho dávný přítel Bedřich Kopecný psal tehdy satirické fejetony do Svobodného zítřku, který vydával Melantrich pod patronací národně socialistické strany. Dělal si v nich legraci z absurdit "nového čs. režimu", ale fabulačně je situoval do arabských zemí. Po "vítězném únoru" se začaly naše obchody jmenovat stejně - jednotně (všechny řeznické obchody se jmenovaly Masna, z drogistů byla Chemodroga a kromě nich ještě Narpa (papírnictví), Oděva, Obuna, atd.

Našim dvěma šprýmařům bylo jasné, že dělat humor - kromě angažovaného - nebude zrovna praktické, a tak si vymysleli také název - pseudonym Neprakta. 

Stalo se tak v říjnu 1949 a tak to také zůstalo po všechna další léta. Všechny honoráře dělili poctivě na půl a bylo tomu tak i později, kdy se v roce 1961 Jiří seznámil s Miloslavem Švandrlíkem. Začátkem prosince 1955 bylo co oslavovat v satirickém týdeníku Dikobraz (název vymyslel básník Jaroslav Seifert, na to se často zapomínalo), kde tehdy byl uveřejněn již 1000. Nepraktův kreslený vtip. Skoro půl století kreslil Neprakta pro tento týdeník, zažil třináct šéfredaktorů, vždycky se po čase znelíbili mocivládcům.

V roce 1980 byla velmi úspěšná Nepraktova výstava na Staroměstské radnici v Praze. Dychtiví návštěvníci tvořili dlouhou nekonečnou frontu. Jejich zájem budilo více než tisíc obrázků a vtipů. Lidé se smáli zvláště jednomu, který vystihoval trefně názor na manželství: Manželství má tu výhodu, že člověk není sám, a nevýhodu, že člověk není sám...

Úplně nejvzdálenější výstava Nepraktových kreseb byla v Austrálii v Sydney v prosinci 1977. Postarala se o ni Jana Fořtová, bývalá televizní hlasatelka, která emigrovala a v Austrálii ji znali pod jménem Fořt - Haber. Napsala také pro děti divadelní hru podle Švandrlíkových povídek o strašidlech, které Neprakta ilustroval.

Pro Nepraktu je typické rovněž spojení humoru s erotikou. Říká o tom: "Jde o logický akt, přirozený a zábavný. Humor vyvolává smích a budí dobrou náladu a erotika je také pro potěšení a zábavu. S tím dozajista souhlasí nejen ženy, ale také muži..." Pochopitelně se Jiřímu líbily zejména ty ženy, které mají všechno, co každá žena má mít. A právě muži mu psávali do redakce "...a přidejte těm děvám nějaké to deko navíc..."

Nespočítatelné množství kreseb, upoutávek a vtipů nakreslil pro "kouzelnou bedýnku" - pro televizní vysílání. Pro noviny a televizi kreslil moc rád. Pro ně však musí být karikaturista a kreslíř zvlášť pohotový a rychlý. Touto vlastností byl Jiří vybaven už od prvních let. Zakládal si také na správnosti faktů, snažil se vždy dělat ilustrace věrné a pravdivé. Hodně maloval zvířata, v nichž se vyznal pro své přírodopisné nadání.

Proč ona tučná linka či černá čára? Nepraktovy kresby se musely pro noviny zmenšovat, takže s tím musel autor počítat, protože procházely složitou technologií leptání do zinkového štočku. Proto se snažil, aby jeho obrázky byly čitelné a začal používat jejich tlustou černou konturu. Podobnou se vyznačoval také mistr Josef Lada (1887 - 1957), který respektoval tutéž tiskárenskou technologii. Ve skutečnosti však je každý jiný - svůj. Ale srovnání s Ladou Jiřímu lichotilo.

Malérů, průšvihů a nepříjemností si užila naše dvojice za totalitního režimu míru vrchovatou. Na jedné kresbě byl například latinský citát: "Opice zůstane opicí, i když má zlaté odznaky..." Mimořádně ironický byl komiksový seriál v období politického oteplení Pražského jara - "Jak vyhubili upíry na Rusi." Po vpádu "bratrských vojsk" v srpnu 1968 s ním redakce musela skončit, třebaže je čtenáři nabádali, že "popisovaní mužíci mohou být ještě přiblbější..."

Absurdita myšlení tehdejších funkcionářů byla nebetyčná. Jeden kalendář popudil televizní inkvizitorku Milenu Balážovou, která měla moc rozhodovat o všem, co se v našem tisku objevilo. Nařídila okamžitě zlikvidovat celý náklad bez ohledu na způsobenou škodu jenom proto, že čertova oháňka na jedné kresbě vzbuzovala pohoršení u funkcionářů a erotické asociace!

Světe div se! Absurditou lze nazvat i zničehož nic jmenování Jiřího Wintera zasloužilým umělcem - v květnu 1973! Byl úplně první, kdo získal tento titul jedině za karikatury, veselé kresby. Nikdy nebyl v partaji, takže to nemohl dostat za svůj postoj k režimu. Nedělal žádné státní či stranické objednávky, ale byl nucen uchýlit se například k táckům na pivo, navrhoval dětské hračky, stavebnice, houpací kohouty, loutky, zápalkové a jiné nálepky a obaly, reklamní předměty, kalendáře, firemní kalendáříky. Říkal si přitom vždy: "Jsem výtvarník, tak bych měl umět všechno..."

Zájmů a koníčků měl Jiří velmi mnoho. Nejznámější bylo jeho sběratelství orientálních předmětů z Japonska, Tibetu, Číny, líbily se mu rituální taneční masky z Afriky, zvláštností byly lebky savců a samozřejmě také lidí. Těch po něm zůstalo asi osm set! Zakládal si například na lebce obyvatele Čukotky. Sehnat ji v promrzlé a pod sněhem se ukrývající na daleké Sibiři, kde nelze pohřbívat lidi do hrobu, je věru nesnadné. Jiřímu ji přivezl jeden takový cestovatel, který jel náhodou zjara přes Čukotku, lebku našel rozmrzlou, vzpomněl na svého přítele "blázna" z Prahy, co tyhle "fujtajbly" obdivoval a přivezl ji.

A dnes - téměř rok po smrti zůstává ve vilce s tímto bohatstvím sama jeho žena Daniela Pavlatová. Přemýšlí, že by zde mohla vzniknout jakási "pamětní síň" či muzeum. Přízemí je vhodné pro komorní výstavy. Soustředit kresby, ale i snímky významných osobností, přátel a známých, které Neprakta karikoval, dále hračky, tužky, kresebné náčiní, které mu pomáhalo, ale také knížky, které ilustroval, dlouhatánská historie slavných Černých baronů - vojáků válčících "za Čepičky" - neboli totalitního ministra národní obrany a nejvyššího velitele naší armády - všechno by bylo znovu živé, čitelné, protože Nepraktův humor neztrácí nic na své aktuálnosti i po mnoha letech. Už čtvrtá generace jeho kresby zná.

Kývl jsem s nadšením nad tím návrhem, který Winterova půvabná manželka při našem posledním setkání vyslovila. Vzpomínala přitom vroucně na Jiřího, který se řídil jedním výrokem anglického filozofa: "Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí..." Do posledních chvil svého života přitom kreslil. Koloroval své černobílé dávné kresby, dále kreslil jakési kopie obrázků, které se mu nikdy nevrátily z redakcí či výstav. Osvojili si je neznámí pobertové, o něž v naší zemi není nikdy nouze.

Celoživotní dílo Jiřího Wintera Neprakty je velkou inspirací. Pro svůj humor a optimismus zůstává tady s námi navždy, jak také zaznělo v onen den rozloučení v obřadní síni na pražských Olšanech.

Autorem textu je Miroslav Sígl